LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Proboha, v sakristii je nablito!“ zavyl pobledlý ministrant, sotvaže rozrazil dveře kostelníkovy skromné místnosti ukryté v zadní části kostela Jeho nejkovovější svátosti, a plácnul s sebou na nejbližší lavici. Kostelník zvedl oči od vyšívání loga IRON MAIDEN na záda slavnostního roucha nově vysvěceného kněžího a zadumaně se na něj zadíval. „Jak je to možné?“ zeptal se pak opatrně a odložil jehlu i nit, postavil se a protáhnul, aby si srovnal stárnoucí kosti.
„Nevím, nejspíš to bude pozůstatek z té včerejší eucharistie, co tady prováděli ti Němci s tím divným vlčím názvem“, odvětil ministrant a zůstal zvědavě zírat na kostelníka.
„Myslíš snad ty od kardinála Vlka?“ podrbal se kostelník na zátylku. „Vlastně ne, ti tady byli už minulou neděli. Tihle se jmenovali jinak… nějaká ta nová církev svatého Vlka, už si vzpomínám. A oni tam prováděli něco jiného, než se obyčejně děje při svátostech?“
„No…,“ nadechl se ministrant, „co já vím, tak tam celý víkend něco nahrávali u varhan a pak to světili a světili a u toho popíjeli mešní víno. A pili ho tedy zdatně, vždyť měli zaplacený all inclusive pronájem. A co jsem se díval, když po půlnoci odešli, nezbylo ho už ani deci.“
„Pravda, pravda, v jednu chvíli se mi opakovaně zdálo, že slyším Vangelise. Škoda, že jsme jim nedali do smlouvy, že po sobě taky uklidí,“ zabručel si spíše pro sebe kostelník. „Tak se na to zajdeme podívat,“ dodal a vykročil k sakristii přes chrámovou loď. Ministrant mu byl okamžitě v patách a snažil se stačit jeho dlouhému kroku.
Zhruba v polovině cesty se zastavili. „Hele, tady po nich něco zůstalo,“ řekl kostelník a sklonil se k drobnému, plochému předmětu na podlaze, „Cédéčko“, dodal prozaicky a otočil plastovou krabičku horní stranou vzhůru. „Hm, POWERWOLF, Call Of The Wild, to mi něco říká. Myslím, že už jsem je viděl sloužit nějakou tu jejich mši. Ale „Call Of The Wild“, proboha živého, kdo dneska ještě takhle pojmenuje nahrávku? Nu, zkus nám to pustit, synu, třeba si rozšíříme obzory.“ A podal disk ministrantovi, který neváhal, přeběhnul s ním k oltářnímu stereu a pustil disk do obrovských reprobeden, pověšených ve všech čtyřech rozích chrámové lodi.
Kostelník se mezitím znovu rozešel k sakristii, ale sotvaže se rozezněly první a další tóny cédéčka, znovu se zastavil. „Ozzíčkunakřížku, vždyť tohle já znám. Tihle jsou teď přece slavní, protože se před časem vypracovali z ničeho. Ale na mou duši, tohle zní jako čtvrtá kopie čtvrté kopie těch jejich původních písniček.“ A kostelník usedl do kostelní lavice a dlouze se zaposlouchal do hudby. „Jéje, kolovrátek na kolovrátek, přeskoč to synu, jestli máš po ruce ovladač, tohle snad ani není zdravé poslouchat celé… nějak ti hoši zpychli a nebezpečně se zřejmě v té své kráse vidí. Akorát ještě zapomněli na nějaké to halelujá“, usmál se služebník boží a znovu se zvedl směrem k sakristii.
Těsně před závěsem, oddělujícím ji od zbytku kostela, se ještě zastavil a významně otočil na ministranta. „No, jak to tak poslouchám, tak to už bych se ani pomalu nedivil, jestli se jim z toho neudělalo dobře, a že je teda v té sakristii nablito.“. Pak se otočil, odhrnul závěs a zůstal stát kompletně štronzo. „A je, panenanebesích, fakt že jo. Velký kovový bože, to je šavle!“.
Bacha, v sakristii je nablito!
4 / 10
Attila Dorn
- zpěv
Matthew Greywolf
- kytara
Charles Greywolf
- kytara, baskytara
Falk Maria Schlegel
- klávesy
Roel van Helden
- bicí
1. Faster Than The Flame
2. Beast Of Gévaudan
3. Dancing With The Dead
4. Varcolac
5. Alive Or Undead
6. Blood For Blood (Faoladh)
7. Glaubenskraft
8. Call Of The Wild
9. Sermon Of Swords
10. Undress To Confess
11. Reverent Of Rats
Call Of The Wild (2021)
Metallum Nostrum (2019)
The Sacrament Of Sin (2018)
Blessed & Possessed (2015)
Preachers Of The Night (2013)
Alive In The Night (Live) (2012)
Blood Of The Saints (2011)
Bible Of The Beast (2009)
Lupus Dei (2007)
Return In Bloodred (2005)
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.